4.6.2
Metodika odběru teplé vody v SVJ
Ing. Jiří Skuhra, CSc.
Měřidla proteklého množství studené a teplé vody (vodoměry) jsou podle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, stanovenými měřidly a podléhají státní metrologické kontrole. Pokud jsou údaje těchto vodoměrů využívány při rozúčtování nákladů na spotřebovanou vodu, tzn. pro jeden z účelů uvedených v § 3 odst. 3 zákona, musejí mít platné ověření. Toto ustanovení se vztahuje také na bytové vodoměry, jejichž údaje jsou využívány pro rozúčtování nákladů za spotřebovanou vodu na jednotlivé byty. Platnost ověření bytových vodoměrů, jejichž náměry se používají k rozúčtování nákladů na teplou vodu, může být až pět roků.
V současnosti jsme svědky určitého neklidu v souvislosti s nedávnými změnami v unijním právu a s jejich dopadem do domácího prostředí. Přitom nic zvláštního a podstatného se – v porovnání s dosavadní domácí praxí – nestalo ani schválením dílčích změn v relevantních energetických evropských směrnicích. Jde o směrnice o energetické náročnosti budov – 2010/31/EU a energetické účinnosti 2012/27 EU + 2018/844 a 2018/2002 (kterými se mění obě předchozí směrnice).
NahoruTranspozice směrnice EU do legislativy ČR
Právní účinky směrnice o energetické účinnosti našly účinnost s dvouletým zpožděním v nedávných realizovaných či zamýšlených novelách energetického zákona (zákon č. 131/2015 Sb. a další novely), zákona o hospodaření energií (část čtvrtá zákona č. 362/2021 Sb.) a zákona o službách (v legislativním procesu). Těmito novelami není zřejmě dotčen závazný výklad uvedené směrnice poskytnutý Soudním dvorem. Změny zákonů se mj. zaměřují na ustanovení ohledně měření a vyúčtování tepla a teplé vody a v širším pojetí (měření tepla k vytápění) se týkají článků 9a, 9b, 9c, 10a, 11a a přílohy VIIa směrnice o energetické účinnosti. Změnami v zákonech je precizována snaha splnit požadavek na větší periodicitu dílčím měřením v obytných částech nových budov s více bytovými jednotkami a víceúčelových budov (čl. 9b odst. 2). Dále, aby členské státy EU zavedly transparentní a veřejně dostupná pravidla pro rozdělování nákladů (čl. 9b odst. 3), což v našich podmínkách je od roku 2000 reálně splněno. Novým povinným požadavkem je dálkový odečet měřidla (článek 9c pro účely čl. 9a a 9b). Ve vztahu k dodávkám teplé vody je deklarováno měření dodávky pro konečného zákazníka. Problematický (nejednoznačný) je výklad povinnosti instalace vodoměrů s dálkovým odečtem u konečných uživatelů teplé vody. Posíleny jsou naopak požadavky na časté (jednou měsíční) informace o spotřebě v případech, kdy jsou k dispozici dálkově odečitatelné "přístroje" u konečných zákazníků (článek 10a a příloha VIIa).
Konečný zákazník je v čl. 2 odst. 23 směrnice o energetické účinnosti definován jako "fyzická nebo právnická osoba, jež nakupuje energii pro své vlastní konečné využití"
Konečné uživatel, tj. fyzická nebo právnická osoba podílející se na ceně dodávky vytápění, chlazení nebo teplé užitkové vody pro vlastní konečné využití nebo označuje fyzické nebo právnické osoby užívající individuální budovu nebo jednotku v budově s více bytovými jednotkami nebo ve víceúčelové budově s dodávkami vytápění, chlazení nebo teplé užitkové vody z ústředního zdroje, které nemají přímou nebo individuální smlouvu s dodavatelem energie.
"Stupně volnosti" ke splnění nových požadavků
Vzhledem k tomu, že směrnice o energetické účinnosti nestanoví, zda je pro teplou vodu požadován měřič tepla nebo měřič vody, mohou být v tomto případě v zásadě dostatečné vodoměry v jednotlivých bytech, pokud se za odběrná místa považují vodovodní kohoutky nebo přívody každého bytu/jednotky. To však předpokládá, že dodavatel energie, tedy i teplé vody, nese výlučnou odpovědnost za veškeré tepelné ztráty, ke kterým dochází, a to až po odběrná místa v budově. Pokud tomu tak není, pak by vzhledem k tomu, že ztráty tepelné energie v sítích dálkového vytápění a poskytování teplé vody mohou být značné, bylo by nutné umístit měřič tepla i v místě, kde odpovědnost dodavatele končí. Jinak si subjekty měření dodávek nebudou moci ověřit, zda vyúčtování odpovídá skutečné spotřebě energie: dodavatel může tvrdit, že ke ztrátám došlo v budově a že za ně nenese odpovědnost, a bez měřiče tepla nebudou k dispozici žádné prostředky k ověření, do jaké míry tomu tak je. Bohužel ustanovení novel energetických zákonů nejsou vstřícná k oprávněným požadavkům zajišťování spravedlivých výsledků měření dodávek u konečných zákazníků a konečných uživatelů energetických služeb. Energetický zákon ukládá, že "povinností dodavatele tepelné energie je dodávku měřit, vyhodnocovat a vyúčtovat podle skutečných parametrů a údajů měřicího zařízení, které na svůj náklad osadí, zapojí, udržuje a pravidelně ověřuje". Dálkově dodávaná teplá voda není na patách domů měřena co do množství obsaženého tepla, přestože tato povinnost z původních energetických směrnic byla zahrnuta do § 78 odst. 5 EneZ (zrušeno na podnět teplárenského sdružení v roce 2011).
NahoruEfektivita a výjimky z nových požadavků
Obecně je dílčí měření spotřeby teplé vody požadováno za podmínek technické proveditelností a nákladové efektivity podle čl. 9b odst. 1. Podle čl. 9b odst. 2 však ve zvláštním případě nových budov s více bytovými jednotkami a obytných částí nových víceúčelových budov, které jsou vybaveny ústředním ohřevem teplé vody nebo jsou zásobovány teplou vodou ze soustavy dálkového vytápění, platí přísnější, bezpodmínečný požadavek. Novely zákonů v ČR se rozlišením stávajících budov od nových budov a ekonomickým omezením pro splnění dodatečných požadavků na časté (měsíční) informace nezabývají, přestože formátování dat je zpravidla spojeno s náklady vynaloženými na zpracování dat a tyto náklady by měly být konfrontovány s efekty u konečného uživatele. Požadavek na vybavenost měřidly nestanoví, zda to má být vodoměr nebo měřič tepla. Mají-li jednotlivé jednotky vlastní předávací stanici dodávající jak teplo pro vytápění prostorů (např. tzv. bytové předávací stanice), tak energii pro přípravu teplé vody v jednotce, a pokud se měří celková…