Nález 119/1999 SbNU, sv.15, K zachování účinků podaného návrhu (žaloby) při zastavení občanského soudního řízení a postoupení věci správnímu orgánuK právu na spravedlivý proces
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č. 119
K zachování účinků podaného návrhu (žaloby) při zastavení občanského soudního řízení a postoupení věci správnímu orgánu
K právu na spravedlivý proces
Logický a gramatický výklad § 104 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu vede k závěru, že zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí podávat nový, a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiné řešení by nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve, než se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním řízení dospěje nakonec k závěru, že není v jeho pravomoci o věci rozhodnout.
Nález
Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 8. září 1999 sp. zn. II. ÚS 473/97 ve věci ústavní stížnosti J. A. a M. A. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9. 9. 1997 sp. zn. 10 Ca 281/97, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu, z 2. 7. 1997 č. j. PÚPr/2442/97-Ri, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků.
I. Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1997 č. j. 10 Ca 281/97-19 a rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu, ze dne 2. 7. 1997 č. j. PÚPr/2442/97-Ri se zrušují.
II. Odůvodnění
Stěžovatelé napadli ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 12. 1997 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1997 č. j. 10 Ca 281/97-19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu, ze dne 2. 7. 1997 č. j. PÚPr/2442/97-Ri, kterým pozemkový úřad rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky blíže specifikovaných pozemků, které se nacházejí v k. ú. V., a že jim zároveň nevzniká nárok na náhradu podle zákona o půdě.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Navrhovatelé 4. 5. 1992 adresovali Okresnímu soudu v Táboře žádost o vrácení předmětných nemovitostí. Tímto soudem byli poučeni, že žádost je třeba adresovat pozemkovému úřadu a povinné osobě. To podle svého tvrzení učinili (avšak neměli pro to doklad v podobě podacího lístku) a když na jejich žádost nebylo reagováno, obrátili se na Krajský soud v Českých Budějovicích, který jejich žádost vrátil k vyřízení Okresnímu soudu v Táboře, který ji obdržel 30. 12. 1992. Tento soud je znovu předvolal dne 20. 1. 1993 a vyzval je k doplnění návrhu a doporučil obrátit se na advokáta. Ten jim sdělil, že nemají naději na restituci. Teprve když zjistili, že tento advokát zastupuje povinnou osobu, znovu se obrátili na Okresní soud v Táboře a vysvětlili, proč své podání nedoplnili. Nakonec tento soud rozhodl usnesením č. j. 8 C 69/94-12 dne 25. 9. 1996 tak, že řízení zastavil a věc postoupil…
