Nález 136/2003 SbNU, sv.31, K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, nález č. 136
I. ÚS 558/01
K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu
Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím dotčení na základních právech či svobodách, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - „ultima ratio“ - nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169).
Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko (14 307/88, § 52) a Cantoni vs. Francie (17 862/91, § 29).
Nález
Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/99, jimiž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona.
Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 č. j. 17 T 7/99-1882 se v části týkající se viny i trestu u J. D. ruší pro rozpor s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností ze dne 18. 9. 2001 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 č. j. 17 T 7/99-1882 v těch částech, kterými byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1997, (dále též „tr. zák.“) a tvrdil, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), práva na veřejné projednání věci a na vyjádření se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, zásady není trestného činu bez zákona, garantované čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1…
