Nález 21/2000 SbNU, sv.17, Ke střetu restitučního a privatizačního zákonodárství
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 17, nález č. 21
IV. ÚS 536/98
Ke střetu restitučního a privatizačního zákonodárství
Při aplikaci § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je třeba respektovat princip důvěry v právo, a vykládat jej tak, že blokace jím upravená je koncipována z hlediska časového až do doby eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že je oprávněnou osobou; přitom orgánem povolaným řešit otázku oprávněnosti uplatněného restitučního požadavku je pouze soud.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 8. února 2000 sp. zn. IV. ÚS 536/98 ve věci ústavní stížnosti A. B. a spol. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 959/97, rozsudku Krajského soudu v Plzni z 18. 3. 1996 sp. zn. 12 Co 2/96 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech z 2. 11. 1994 sp. zn. 9 C 107/94 o zamítnutí žaloby stěžovatelů, kterou se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků a tyto pozemky jim vydat.
I. Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1998 č. j. 2 Cdon 959/97-106, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1996 č. j. 12 Co 2/96-78 a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 11. 1994 č. j. 9 C 107/94-51 se zrušují.
II. Odůvodnění
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1998 č. j. 2 Cdon 959/97-106, kterým bylo zamítnuto podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1996 č. j. 12 Co 2/96-78, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 11. 1994 č. j. 9 C 107/94-51, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali, aby žalovaným ve sporu byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků p. č. 283 a 327/3 zapsaných ve vložce č. 45 pozemkové knihy pro k. ú. K. a dále povinnost vydat jim předmětné pozemky, to vše podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé mají za to, že výše uvedenými rozsudky obecných soudů byla právními závěry týkajícími se účinků jimi podané výzvy k vydání nemovitostí dne 11. 6. 1991 ve vztahu k privatizačnímu projektu povinné osoby, zahrnujícímu nemovitosti, k jejichž vydání stěžovatelé povinnou osobu 11. 6. 1991 vyzvali, porušena jejich základní práva a svobody zaručená Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“), Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“), a to jmenovitě čl. 1 a čl. 10 Ústavy, čl. 14 Úmluvy, čl. 26 Paktu a čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že i nadále zastává právní názor, že pokud stěžovatelé mohli nabýt statut odvozených oprávněných osob podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb., až od 1. 7. 1994, nemohla jejich výzva ze dne 11. 6. 1991 v době od jejího…
