Nález 53/2002 SbNU, sv.26, K návrhu na zrušení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, nález č. 53

Pl. ÚS 18/01

K návrhu na zrušení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)

Občanské právo, jehož součástí je i zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), definuje škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení. Již ze samotné této definice je zřejmé, že škodou mohou být také účastníky řízení skutečně vynaložené náklady na to které řízení, a že stát tak nese odpovědnost i za takto vzniklou škodu, samozřejmě za splnění dalších podmínek vzniku tohoto vztahu odpovědnosti, totiž existence příčinné souvislosti vzniku této škody se zákonem předpokládanou škodnou událostí, tedy s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo s nesprávným úředním postupem. Zákonodárce sám sice, jak plyne z dikce § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., výslovně náklady řízení do škody odškodnitelné podle tohoto zákona zahrnuje, nicméně, jak patrno ze srovnání následujících dvou odstavců, nezachovává stejný přístup ke všem v úvahu přicházejícím subjektům. Rozdílně totiž stanoví podmínky, za nichž lze vynaložené náklady řízení podle zákona odškodnit, když v poměru k poškozeným nesprávným úředním postupem stanoví jako podmínku jedinou příčinnou souvislost mezi vynaložením nákladů řízení a uvedeným postupem (odstavec 2), zatímco v poměru k těm subjektům, které byly poškozeny nezákonným rozhodnutím (kromě podmínky, že náklady řízení již nebyly přiznány podle procesních předpisů, která je akceptovatelná), podmiňuje dále odškodnění vynaložených nákladů existencí škody rozhodnutím vzniklé. Řečeno slovy důvodové zprávy „náklady řízení lze hradit v rámci náhrady škody způsobené rozhodnutím, nesmí však jít o škodu jedinou“. Takto pak i samotné napadené ustanovení fakticky rozděluje ty subjekty, na které se vztahuje, jimž vznikla újma na majetku v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, do dvou kategorií. Jednu tvoří ti, jimž vznikla škoda spočívající „pouze“ ve vynaložených nákladech řízení, a druhou ti, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina má podle odstavce 3 nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody (za předpokladu, že náhrada těchto nákladů nebyla přiznána podle procesních předpisů). Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu činí rozdíly, které nemohou být zdůvodněny kvalifikovaným způsobem,…