Nález 72/2001 SbNU, sv.22, K návrhu na zrušení § 21 odst. 3 věty druhé zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 22, nález č. 72
Pl. ÚS 50/2000
K návrhu na zrušení § 21 odst. 3 věty druhé zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti
1. Vztah § 420 občanského zákoníku a § 21 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, je vztahem úpravy odpovědnosti obecné a speciální. Nelze v této souvislosti uvažovat o porušení rovnosti v občanskoprávních vztazích. Zákon o myslivosti je předpisem veřejného práva a to je budováno na jiných principech, než je rovnost subjektů. Myslivecká stráž při výkonu své funkce vystupuje jako specifický orgán veřejné správy.
2. Obrácení důkazního břemene, které požaduje navrhovatel, by ve svém důsledku znamenalo zvýhodňování toho, kdo právo porušil, na úkor toho, kdo právo vykonává. Snad obecně lze v této souvislosti dodat, že při vyhovění návrhu by došlo v rámci řízení o náhradě škody k tak neobvyklé situaci, že žalobce (poškozený) by se pouze obrátil na soud se žalobou o náhradu škody, avšak důkazní břemeno v tomto případě by nesl žalovaný.
3. Pokud navrhovatel namítá, že napadené ustanovení zákona o myslivosti je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, zcela zřejmě tu zaměňuje rovnost v právech procesních s rovností hmotněprávní. Zásada rovnosti stran je zásadou spravedlivého procesu, kdy strany sporu mají rovná procesní práva. Nelze ji však zaměňovat s rovností v hmotných právech, a již vůbec ne v rámci veřejnoprávních vztahů.
Nález
pléna Ústavního soudu ze dne 9. května 2001 sp. zn. Pl. ÚS 50/2000 ve věci návrhu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci na zrušení § 21 odst. 3 věty druhé zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti (nález byl vyhlášen pod č. 242/2001 Sb. a sdělení Ústavního soudu o opravě chyby v psaní bylo uveřejněno pod č. 22/2002 Sb.).
I. Výrok
Návrh se zamítá.
II. Odůvodnění
1. Návrhem ze 13. 10. 2000 se senát Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhal zrušení věty „V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností uvedených v odstavci 1 písm. b) až d).“ v § 21 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“).
Napadená část zákona o myslivosti je podle názoru navrhovatele v rozporu s principem rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ve svém důsledku znamená i porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení § 21 odst. 3 věty druhé zákona o myslivosti je v rozporu s § 420 občanského zákoníku, jehož úprava vychází z presumpce zavinění, neboť podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Napadené ustanovení zákona o myslivosti však nepředpokládá presumované zavinění toho, kdo škodu způsobil zastřelením psa nebo kočky, nýbrž přenáší důkazní břemeno na poškozeného, čímž vytváří situaci nerovnosti v občanskoprávních vztazích. Z toho pak navrhovatel vyvozuje, že…
