Nález 118/2000 SbNU, sv.19, K výkladu a aplikaci právních norem podle principů uznávaných demokratickými právními státy
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 19, nález č. 118
IV. ÚS 412/99
K výkladu a aplikaci právních norem podle principů uznávaných demokratickými právními státy
V zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zákonodárce zcela jasně deklaroval, že komunistický režim mj. systematicky a trvale porušoval lidská práva a základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a používal všech mocenských nástrojů k perzekuci občanů, které popravoval, vraždil, žalářoval ve věznicích a táborech nucených prací, přičemž v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení. Byl-li podle § 3 zákona č. 198/1993 Sb. odpor občanů proti tomuto režimu označen za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty, nemůže obstát jakýkoli zužující výklad § 25 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Z tohoto hlediska nelze útěk z vězení hodnotit nepříznivěji než propuštění z výkonu trestu, nehledě na to, že z mravního pohledu mu lze dokonce přiznat hodnotu vyšší. Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že při výkladu a aplikaci právních předpisů je nutno vycházet z jejich účelu a smyslu, který nelze hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou a musí vždy být přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tato zásada platí tím spíše při aplikaci zákonů, kterými se nový, demokratický stát spojený s totalitním právní kontinuitou snaží odčinit vzniklé křivdy.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 16. srpna 2000 sp. zn. IV. ÚS 412/99 ve věci ústavní stížnosti K. P. proti rozsudkům Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o nepřiznání starobního důchodu.
I. Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999 sp. zn. 30 Cdo 408/99, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998 sp. zn. 1 Cao 137/98, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1998 sp. zn. 47 Ca 86/98 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1. 1998 č. j. 290 319 142 se zrušují.
II. Odůvodnění
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999 sp. zn. 30 Cdo 408/99, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998 sp. zn. 1 Cao 137/98 potvrzujícímu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1998 sp. zn. 47 Ca 86/98, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 13. 1. 1998 č. j. 290 319 142. Rozhodnutím ČSSZ byla zamítnuta stěžovatelova žádost o přiznání starobního důchodu s odůvodněním, že nezískal potřebných 15 let zaměstnání podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. V osobním listě důchodového zabezpečení mu bylo započteno 5 roků a 2 dny a na základě dodatečně předložených dokladů doba pojištění od 1. 9. 1948 do 26. 6. 1949 v celkovém rozsahu 301 dnů. Stěžovatel žádal, aby mu byla pro účely důchodového zabezpečení započtena nejméně doba 15 let trestu odnětí…
